Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Je srpen
Zajímám se o válečnou historii, přitahují mě vzpomínky a svědectví lidí, kteří dobu fašistické okupace zažili. Proto po návštěvě Dalvy požádám ještě Sašu a zajíždíme autem znovu do areálu památníku Chatyň.
Nejde mi ani tak o návštěvu muzea, chtěl bych si jen sednout někde na tuto lesní paseku a pokusit se představit si hrůzu, která se na vesnici v březnu 1943 snesla. Doma jsem si přečetl knihy běloruského spisovatele Alěsa Adamoviče: Návrat do Chatyně a Moje ves lehla popelem. Nebyl také problém sehnat a shlédnout DVD s filmem Elema Klimova: Jdi a dívej se! z roku 1985. Realisticky popsané události pamětníky a zejména výborně natočený film E.Klimova každého doslova vtáhne do doby okupace Běloruska a myslím, že zobrazuje skutečný děs i hrůzu, která se zde odehrávala bez záměru autora diváka šokovat za každou cenu.
Je teplý letní den, příroda vydává své podvečerní zvuky a vůně, do toho zaznívají pravidelně údery zvonků v symbolických komínech vypálených stavení v památníku.
Sedíme opřeni o kmeny bříz a znovu se vracím k podrobnému svědectví pamětníků a dokumentů o chatyňské tragédii:
Partyzáni přerušili 22. března 1943 kabelové spojení mezi Pleščenicí a Logojskem. Proto byl ráno v 9,30 hod. vyslán stavební oddíl k opravě vedení. Dva oddíly jednotky č.118 ho jistily. Asi po
Mezitím přijel na pomoc vojákům zvláštní oddíl SS-Dirlewanger z Logojska. Německý oddíl byl motorizovaný a pronásledoval partyzány k Chatyni. Dva z obyvatel Chatyně, kteří přežili masakr, vypověděli, že den předtím se ve vesnici objevila jedna skupina partyzánů, ale při ranním rozbřesku odtáhla pryč. Josif Kaminskij slyšel kolem poledne střelbu od asi
Němci začali shromažďovat povozy a na ně nakládat majetek obyvatel. Některé z vesničanů si vzali jako kočí s sebou, všechny ostatní nahnali do stodoly Josefa Kaminského.
Jedenáctiletý Anton Baranovskij a jeho matka se ukryli v jiném domě. Také z tohoto domu byli vyhnáni, ale dceru domácího si tam ozbrojenci nechali. Ta byla později zahnána do stodoly v zuboženém stavu, byla vojáky v domě znásilněna. Většina lidí ve stodole byly ženy, děti a nedospělí. Jeden muž v uniformě, Ukrajinec se samopalem, jim řekl: Rozbili jste a spálili ikony, teď spálíme vás! Děti ve stodole začaly plakat, mnoho dospělých zaklínalo vojáky, aby nezabíjeli nevinné. Když se zavření v panice pokusili vyrazit dveře, byla zahájena palba. Pak začalo peklo: vojáci zapálili stodolu asi 12 na
Josif Kaminskij popisuje inferno: "Ke smrti odsouzení lidé, mezi nimi i členové mojí rodiny, plakali a mohutně křičeli. Pochopové otevřeli vrata a začali ze samopalů a pušek střílet obyvatele. Střelba nebyla prakticky vůbec slyšet, tak silný byl panický křik a nářek lidí. S mým patnáctiletým synem Adamem jsme byli u zdi stodoly, zabití obyvatelé padali na mě, ještě žijící lidé se vrhnuli ve vlně ven, krev prýštila z raněných a zabitých. Hořící střecha spadla a strašlivý, zoufalý křik lidí ještě zesílil. Mezi nimi křičeli ještě žijící hořící lidé a vrhali se na strany, aby se zbavili ohně. Podařilo se mi pod mrtvolami a hořícími lidmi doplazit se k vratům. V tento okamžik na mě vystřelil ze samopalu jeden Ukrajinec, který se náhle objevil u vrat a zasáhl mě do levého ramene. Kulky svištěly kolem, zasáhly mě na více částech těla a roztrhaly můj oděv. Můj syn Adam byl zasažen ohněm a hořícímu se podařilo uniknout ze stodoly, ale asi
Anton Baranovskij také unikl ze stodoly, byl ale zasažen kulkou do nohy a po čtyřiceti metrech zůstal ležet. Kaminskij se dostal krvácející ke dveřím. Chtěl předstírat mrtvého, ale další část hořící střechy padla dolů a donutila ho uprchnout ven. Vojáci byli mezitím pryč, vedle stodoly leželo mnoho zastřelených a spálených lidí. Nedaleko našel Kaminskij svého syna Adama. Ten byl ale těžce raněn a krátce nato zemřel. Jeho žena a další děti zahynuly. Později přišel ke spálené vesnici jeho švagr a vzal ho s sebou do jeden a půl kilometru vzdáleného stavení, kde žil.
Chatyň byla úplně spálena. Příští ráno se švagr vrátil a nalezl ještě živého Antona Baranovského. Byl omrzlý a ztratil mnoho krve. Švagr vzal Antona do nemocnice, kdy zůstal dva měsíce do uzdravení. Mimo Antona Baranovského a Josifa Kaminského přežily masakr ještě dvě děti. Všichni ostatní, 152 lidí, z toho 76 dětí, byli mrtvi.
Ve své zprávě se zmiňuje 118.ochranný oddíl o 34 mrtvých "banditech". Mimo partyzánů bylo zabito mnoho obyvatel, část z nich zahynula v plamenech, píše se ve zprávě.
Tolik svědectví archivů a vyprávění pamětníků. Vracím se zpět do současnosti, pozoruji památník, žulové monumenty, symbolické betonové základy vypálených domů a komíny přeměněné na zvonice, věčný oheň mezi břízami.
Proč se Bělorusové stále vrací k tomuto hroznému období? Na jedné straně bezbranné civilní obyvatelstvo, na straně druhé partyzáni v bojích s Němci a jejich přisluhovači. Na jedné straně boj proti okupaci, na straně druhé tím také přinesená zkáza nevinným lidem. Je faktem, že válka v Bělorusku nedovolila nikomu být nestranným. I když o to mnozí nestáli, byli již svým původem zařazeni na jednu z bojujících stran. Okupanty zavedený režim byl režimem vyhlazovacím, boj s partyzány byl veden také jako válka proti obyvatelstvu. Lidé byli donuceni dát v šanci pro přežití vše, co měli a mnohdy zaplatit i životem.
Několikrát jsem zavedl během mé návštěvy řeč na toto téma se staršími lidmi, jejichž rodiče bojovali ve válce, a to jak v armádě, tak i v odboji. Samotného mě překvapilo množství památníků v celé zemi připomínající válečná léta. Není snad ani té nejmenší vesnice, kde by se nějaký památník osvobození či připomínka válečných obětí nenašel.
"Šlo nám o všechno, nejen o život jednotlivce, ale hlavně, jestli Bělorusové budou jako národ vůbec dál existovat. Za to jsme byli dobou nuceni a také ochotni zaplatit vysokou cenu. A důležité bylo potrestat všechny zrádce."
Tak mluví většina starších Bělorusů o událostech v letech 1941-1944. Jsou tak vychováni a také ví, že válka se dotkla opravdu každého, vždyť zahynula čtvrtina obyvatelstva.
Abych si přiblížil tu historii tak těsně spjatou i se současným životem Běloruska, hledal jsem odpovědi jak v knihách, tak i v již zmíněném filmu Elema Klimova. Právě ten, myslím, odpoví beze zbytku každému na jeho otázky, co to byla válka v Bělorusku. "Jdi a dívej se!" zobrazuje Bělorusy a běloruský národ tak, jak okupaci zažil, bez velikášství a jednostrannosti, pochopíte v něm i "duši" obyčejného člověka, jeho prosté a lidské životní hodnoty.
Pomalu procházíme chatyňskou pasekou, teplý letní den ustupuje přicházejícímu podvečeru. Ještě jednou se obracím k obzoru a zdá se mi, že mýtina je jakoby v tlumeném ohni. Ale to jen zapadající slunce právě ozařuje obzor. Vzadu v parku bliká do šera věčný oheň. Odjíždíme.

Směrovka ze silnice k památníku

Chatyň, areál památníku - sousoší otce nesoucího svého zavražděného syna

V době Velké vlastenecké války bylo v Bělorusku okupanty spáleno 186 vesnic i s jejich obyvateli

Chatyň, věčný oheň připomínající 2 230 000 běloruských obětí v 2.světové válce